Základní školu jsem dokončil bez větších problémů s prospěchem, jaký se od kluka, který hned po vyučování hodil tašku za dveře a utíkal s kamarády hrát fotbal, tenis, hokej nebo jen tak lítat kolem baráku (dnes se tomu říká parkour) očekával. Nastoupil jsem na učiliště jako elektrikář, po prvním roce jsem ale usoudil, že to nebyla úplně správná volba,  a šel jsem do učení na kuchaře.

Během tří let v učení jsem tomuto řemeslu propadl definitivně. A jsem tomu rád, provází mě stále, dnes a denně.

Po vyučení jsem narukoval do přijímače do Pístova u Jihlavy a poté do Třebotovic u Českých Budějovic. Po vojenské službě jsem vařil v restauracích v Pardubicích a podílel jsem se na zajišťování cateringových akcí po celé republice.

V den, kdy Bin Ládin zaútočil na Ameriku, jsem začal chodit s mojí současnou ženou, kterou jsem poznal díky mé práci kuchaře v jedné restauraci, kam ráda chodila. Brzy jsme se k sobě nastěhovali a já ji asi po 8měsích požádal o ruku. Svatba byla v roce 2003 v Přibyslavi na zámku.

V roce 2006 se nám narodil starší syn Adam. Jak to letí, je mu už 16!

V roce 2007 jsme se přestěhovali z Pardubic do Přibyslavi.

V červnu 2009 jsem začal naplno podnikat.

V roce 2010 se nám narodil mladší syn Míša.

V roce 2020 v době Covidu jsme si pořídili posledního člena domácnosti - pejska Jimmyho.

Nyní je rok 2022 a nevím, co bude dál, mám obavy z války na Ukrajině. Bojím se o budoucnost našich dětí.

Malý rozhovor o velkých věcech

Přestěhoval ses z Pardubic do Přibyslavi. Jak se ti žije na malém městě oproti městu velkému?

Musím říct, že v otázce stěhování měla rozhodující slovo moje žena. Začátky nebyly lehké, možná i z důvodu kontaktu s Pardubicemi (domovem, kamarády) jsem si tam ještě několik měsíců držel práci. Ale během celkem krátké doby jsem tu kromě manželčiny rodiny poznal několik fajn lidí a celkem rychle jsem mohl toto město brát také za domov. Dnes jsem opravdu rád, že si to před 15lety manželka prosadila. A také už dávno vím, že to není o počtu obchodů, kin, sportovišť, restaurací a dalších městských vymoženostech, ale právě o těch lidech, se kterými žijeme, sousedíme, pracujeme a potkáváme se. Jsem tu spokojený.

Tvá práce kuchaře je ti zároveň koníčkem. Máš nějaký kulinářský sen?

Kulinářský sen snad ani nemám. Stále se snažím zdokonalovat a být v obraze, co je v našem oboru nového. Spíš než sen mám přání, aby se v našem oboru všem, kteří dělají svoji práci poctivě, dařilo. Aby byl dostatek kvalifikovaného personálu. Aby se stav vrátil do doby před covidem a před válkou na Ukrajině. Ať se lidé vrátí do restaurací a hospod, ať ten náš folklór neskončí v garážích, bytech a různých černých klubech.

Jaký je tvůj názor na Martina Kamaráda jako starostu?

U mne má samozřejmě neskutečný obdiv. Mám dvě děti a mám co dělat, abych kromě práce ušetřil čas pro rodinu. Martin jede na 120%, maká a snaží se ke stejným výkonům strhnout ostatní. Nikdy jsem od něj neslyšel, že něco nejde, že by si na něco stěžoval. Kromě práce starosty mu samozřejmě vyplňuje čas jeho rodina, výchova dětí, ale stíhá mnoho dalších aktivit. Až kolikrát žasnu. Někdy mám podezření, že jeho den nemá jen 24 hodin. Nezapomínejme také, v jaké době vede naše město. V době covidu a války, to pro něho a jeho tým spolupracovníků byla obrovská zkouška, kterou prošel se ctí. Jako skvělý manažer.